Homilie - promluvy k bohoslužbám

V důsledku zrušení veřejných bohoslužeb během platnosti opatření proti nákaze COVID-19 nemohou farníci navštěvovat kostel, účastnit se mší a vyslechout promluvy. Proto jsou texty promluv, které by jinak zazněly během mše, zveřejněnny touto formou ve snaze zachovat spojení mezi duchovními pastýři a jejich ovečkami.

Promluva na 5. neděli velikonoční 10. 5. 2020

o. Daniel Bořkovec

Milí farníci,

Ježíš připravuje učedníky na těžký krok, kdy má odejít k Otci - už ho neuvidí na vlastní oči. Pro nás je těžké věřit v to, co nevidíme, co je vzdálené. Příslib, že na nás Ježíš čeká v nebi a připravil pro nás příbytek, je sice pěkný, ale pro nás vzdálený cíl. Ježíš ale zároveň říká: „Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat “. On „odchází“, aby mohl přijít se svým Otcem a Duchem svatým a udělali si příbytek v nás. V druhém čtení říká apoštol Pavel „Vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem“. Bůh si touží připravit příbytek na prvním místě v našich srdcích. V nás a skrze nás chce působit – proto musel odejít jako člověk, fyzicky žijící a působící jen ve svaté zemi, aby mohl skrze nás působit v celém světě. Pomáhat tam, kde je to třeba. Nežít jen tím duchovním, ale žít v naší realitě. To tématizuje první čtení – apoštolové pro množství lidí nezvládají sloužit modlitbě, hlásání slova a službě u stolu pro chudé a tak ustanovují Štěpána a dalších šest mužů ke službě chudým. Když Ježíš říká „kdo vidí mne, vidí Otce“, věřím, že touží, abychom byli natolik spojeni s Ním, aby to platilo i o nás – kdo vidí nás, aby ucítil něco z Boží přítomnosti a jeho lásky. V dnešní době je těch potřebných kolem nás díky pandemii o dost více. Stačí se jen více zajímat, dívat se kolem sebe… Pane, díky, že toužíš přebývat a působit v nás. Uč nás milovat s Tebou a důvěřovat Ti, že budeme konat skutky jako ty...

Promluva na 4. neděli velikonoční 3. 5. 2020

o. Jiří Rous

Milí farníci,

na neděli Dobrého pastýře se nám z pochopitelných důvodů předkládá k četbě část přirovnání o dobrém pastýři. Vychází z reálií, které každý znal. Běžný pastýř nachodil se svým stádem v judských kopcích až 20 km za den. Vodil je tak, aby se ovce mohy nažrat sluncem spálené trávy (takzvaného sena). Na noc zavedl stádo přímo v terénu do nízké kamenné ohrady s jedním vchodem a tam je ustájil, děti z města by asi řekly zaparkoval. Taková ohrada sloužila běžně většímu počtu pastýřů, takže se tam často shromažďovalo několik stád. Přes noc se pastyri střídali na hlídce u vchodu a ráno zavolali své ovce. Ty vyrazily za svým pastýřem podle hlasu. Ovce a snad každé zvíře přesně rozlišuje zvukové signály, protože je to otázka přežití.

Přemýšlel jsem, jak by se dalo naše přirovnání aktualizovat. Řidič šaliny jedničky ráno rozve obyvatelé Řečkovic do práce, aby se uživili. Na večer projíždí městem a sbírá je, aby se dostali domů. Nikdo nesedne na jinou šalinu, každý ví, že do Řečkovic jiná nejede. Nikdo se tomu nediví.

Jedna skutečnost z dnešního evangelia mohla připadat posluchačům zvláštní. Pastýř zná své ovce jménem. To by znamenalo, že stádo je malé. Zeptejte se učitelů, za jak dlouho znají svých třeba 25 žáků a ti jsou přece trochu odlišnější než ovce. Znám jednoho mladého muže, který na konci třetího ročníku gymnázia znal jménem necelou třetinu spolužáků. Dobře víte, že Ježíšovo stádo je obrovské, ale ono trvá na tom, že zná své ovce jménem. Zajímáte ho tolik, že si vás pamatuje a dokonce, jak říká Izajáš 49,16, vyryl si vás do dlaní. Všechny lidské cesty, i ty nejtěžší prošel před námi, abychom se na nich necítili opuštění nebo vydaní napospas. Tak to je taková útěšná myšlenka o dobrém pastýři.

Tu druhou bychom mohli přijmout jako pozvání. Ovce znají jeho hlas. Mezi všemi hlasy, které nám znějí v uších a v hlavě, je doopravdy i ten jeho. V historii církve lidé postupně formulovali pravidla, jak rozeznat Boží hlas od všech ostatních a to především podle toho, co říká a co v člověku vyvolává. Vznikla o tom řada knih, nedávno třeba O Božím vedení od britského řeholníka Peta Collinse. Ale my bychom si mohli vystačit s takovým základním pohledem: poznání roste postupně a čím lépe někoho znám, tím lépe a samozřejměji poznám jeho hlas. Buďte co nejvíc s Ježíšem: v modlitbě, v četbě Božího slova, v přírodě a nakolik to dovoluje situace i ve společenství věřících a v eucharistii. Postupně rostoucí poznání a láska vám pak pomůže rozlišit Ježíšův hlas od všech ostatních.

Promluva na 3. neděli velikonoční 26. 4. 2020

o. Daniel Bořkovec

Milí farníci, kázání k poslechu si můžete stáhnout zde.

Promluva k neděli Božího milosrdenství - 2. neděli velikonoční 19. 4. 2020

o. Jiří Rous

Milovaní farníci
Svátek Božího milosrdenství patří z hlediska historie církve mezi ty nejmladší (zavedl ho Jan Pavel II. 30. 4. 2000). Řeklo by se, že je ještě v záruční době, ale nikdo se ho nechystá reklamovat, naopak se stal velmi oblíbeným. Proč? Všichni chápeme, že pokud by naše životy podléhaly přísné, vymáhající spravedlnosti, nikdy by nemohly obstát. Že dokonce i naše poctivá a upřímná snaha nutně potřebuje milosrdný Boží pohled. Ježíš má zkušenost se životem v lidském těle a sotva se dá zhodnotit výstižněji, než to udělal v Getsemanské zahradě: „Duch je sice odhodlán, ale tělo je slabé“.
Přestože celá naše existence volá po milosrdném Božím zásahu, suchem počínaje a koronavirem konče, prvotním cílem Božího slitování je lidský hřích. Apoštolové se při Ježíšově zatčení rozutekli jak zajíci a ten nejodvážnější z nich si nakonec udělal největší ostudu, když svého Mistra zapřel. Proto jim vzkříšený Pán doslova vdechnul nový život a zároveň je vybavil mocí, aby odpuštění hříchů šířili dál. Odpuštění bylo jeho ústřední starostí na kříži a první starostí po vzkříšení. Kdo v postní době pochopil svůj hřích správně, tedy v souvislosti s Ježíšovým křížem, může teď docenit, co pro nás Otec veškerého milosrdenství dělá, když nám odpouští. Apoštol Petr tomu říká „nové zrození a začátek nové naděje“.
Jakou naději může uchovávat ten, kdo se zapletl do nějaké vážné viny, kterou nejde lidsky uzdravit? Jedinou nadějí je pro něj Bůh, který je milosrdný a milostivý v nějaké úplně jiné míře a logice, než jakou známe u lidí. Jeden známy teolog říká, že to, jak se svatý Bůh ujímá lidské situace plné nouze a způsobené vlastní vinou, překračuje normální lidskou zkušenost a očekávání. To, jak slyší nářek člověka a opakovaně se ho ujímá navzdory vší nevěrnosti, přesahuje veškerou lidskou spravedlnost a lidský způsob přemýšlení. Milosrdenství je podle Božího slova první Boží vlastností, vyjadřuje jeho podstatu, jak se dává světu, jeho jemu vlastní dobrotu. Proto je Boží milosrdenství zdrojem naší radosti a naděje.
Rád uzavírám toto zamyšlení překrásným citátem církevního učitele sv. Alberta Velikého (1193 - 1280): „Všechny hříchy světa jakéhokoli druhu vložené do lůna Božího milosrdenství, jsou jen jiskrou ohně, která padla na hladinu oceánu.“

Video ke Květné neděli 5. 4. 2020

o. Daniel Bořkovec

Video s dětmi natočila Lucie Grůzová.

Promluva na 5. neděli postní 29. 3. 2020

o. Jiří Rous

Týden před Květnou nedělí se máme zabývat vzkříšením Lazara, abychom pochopili, že smrt má svůj smysl a že nemá poslední slovo. Na příkladu Lazara se máme naučit věřit tomu, že Ježíš nad smrtí vládne, abychom potom při četbě pašijí mohli uvěřit, že se jeho vítězství nad smrtí vztahuje na každého z nás. Apoštol Pavel nám vysvětluje, že z Ježíše i na nás proudí Duch Svatý, že Dárci života nemůže nic vzdorovat.
Občas se i v dějinách církve našly osobnosti, ve kterých byl Duch tak silně a v plnosti přítomen, že tito lidé mohli křísit mrtvé. Ze života sv. Antonína Velikého, takzvaného Poustevníka (251 - 356), známe takovou až humornou historku. Když už se stal velmi známým, chodilo ho navštěvovat mnoho lidí, někteří ze zvědavosti, jiní v nouzi. On z toho měl pramalou radost, protože to odporovalo jeho způsobu života. Tak se za ním také vypravil jeden nešťastný táta se svým těžce nemocným synem, aby poprosil o modlitbu za uzdravení. Jenomže milý syn cestou zemřel. Co teď? Otec ho dovezl až před Antonínovu celu, položil ho tváří k zemi a lehl si vedle něj. Světec neměl rád takové projevy úcty. Když se tedy vracel a uviděl před svým obydlím dvě postavy ležící na zemi, nařídil: „Odejděte!“. Oni se oba zvedli a odešli. Tak může jednat Dárce života v těch, kteří ho v sobě mají v plnosti. My už tedy nežijeme v otroctví strachu ze smrti. Tam nás držel ďábel (Žid 2,15), ale s tím je konec. Nepřijali jsme ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale přijali jsme Ducha synovství. Máme v nebi Otce, který nás nakonec probudí ze smrti se stejnou něhou jako svého Syna. Pro dobu pandemie z toho vyplývají docela praktické závěry: Čím více se budeme držet Krista, tím méně nás bude zotročovat strach. V karanténě strach dopadá velice silně a jak víte, nikdy v ničem člověku nepomůže, naopak zhoršuje jeho stav fyzický, psychický i duchovní. Proto vás prosím: Buďte opatrní, ale neděste sebe ani ostatní.
Pokud vím, statisticky průkazně nakonec umřeli všichni, někteří dokonce dvakrát jako třeba Lazar. Zkuste se smrtí realisticky počítat. Na závěr postní doby by bylo pěkným (a náročným) duchovním cvičením třeba sepsání závěti. Stejně realisticky ale počítejte s tím, že smrtí to nekončí. Poslední slovo bude mít Kristus, když každému z nás řekne: „Pojď ven!“ Svým vyvoleným řekl: „Znovu přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“

Promluva na 4. neděli postní 22. 3. 2020

o. Jiří Rous

Motoristé na Vysočině mají výhodu, že na odboru dopravy dostávají registrační značky s citáty z Janova evangelia. Navíc existuje i možnost číst je několika způsoby. Já už přes 6 let jezdím se značkou 4J9 34 89 a rozumím jí takhle: J9,3 „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky“ Jistě by se to dalo číst i jako J9,34 a vznikl by z toho protifarářský vtip, který si v Bibli můžete vyhledat. :-)

Nedělní evangelium je velmi krásné, a když se přečte v celém rozsahu, uvidíte v něm celou škálu lidských povah: naduté farizeje, ustrašené rodiče, lidi v roli donašečů a pak uzdraveného slepce, který působí jako provokatér. Jak může Ježíš říct, že nezhřešil? Kritickým okem bychom mohli objevit chyby v jejich jednání i my. A nejsme koneckonců hříšníky všichni? Pán nás chce ujistit, že nemáme spojovat hřích a utrpení jako příčinu a následek. Není pravda, že čím víc někdo trpí, tím větší před tím spáchal hříchy. Stačí pomyslet na utrpení Panny Marie, na trápení mučedníků a především na Ježíšův kříž. Kdybychom chtěli pokračovat v uvažování: „Trpí, protože zhřešil,“ mnohdy budeme odsuzovat nevinné. V současné situaci by mohlo dojít ke zkratkovitým úvahám, že nejhříšnějsí země jsou Čína a Itálie (a nejsvatější možná Vietnam). Je užitečné si povšimnout, že pomoc, se kterou přišel Ježíš, není moc elegantní, zato zcela praktická. Současná mimořádná situace možná taky přinese chvíle, kdy budeme ve prospěch druhých dělat něco málo elegantního. Asi jako když vám někdo potírá oči blátem z plivance a prachu. Čtete jistě, jaká opatření zavedli v jiných zemím a nevíme, co bude následovat jinak. Ochota lidí pomáhat se mi aspoň teď zdá větší než potřeba pomoc přijmout. Obracejí se na mě mladí lidé, jestli je někdo v nějaké nouzi a já zatím nevím. Ale to se může rychle změnit. Tak vás prosím, abyste byli praktičtí a ochotní podat pomocnou ruku, kde bude potřeba.

Nakonec vám chci připomenout, že my lidé si navzájem pomáháme a podporujeme se, ale jedině Syn člověka zachraňuje. Teprve když někdo uvěří, přešel ze smrti do života. Teprve když patří Kristu, je v bezpečí navždy, a ani smrt, ani nemoc - "a vůbec nic stvořeného nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Řím 8,39

Přeji vám a modlím se, aby se na vás i skrze vás zjevily velké Boží skutky.

Na začátek stránky | Validace: XHTML 1.0